Volejbaloví Lvi nespí, kde to jde, zapojí nějakou novinku. Dobře známý je SmartVolley – matematická aplikace, která pomáhá sestavit extraligový kádr v poměru cena/výkon. Do klubu nyní přichází kondiční trenér Petr Růžička – duchovní otec školy pohybu, jenž jde na získávání fyzičky trochu jinak. „Petr nás zaujal moderní koncepcí. Přesně ví, jakým způsobem se starat o hráče, jak rozvíjet jejich možnosti po stránce kondiční, silové a zdravotní. Klade veliký důraz na prevenci úrazů, což je pro nás důležité,“ líčí sportovní ředitel a hlavní trenér Lvů Tomáš Pomr.
Petře, tvrdíte, že pohyb je život. Přesvědčte nás.
Všichni jsme neustále v pohybu. Hýbeme se nejen fyzicky – tělo, ale i když spíme – koluje v nás krev, různé tekutiny, dýcháme. Naše myšlenky jsou rovněž v pohybu. Pokud se věci hýbou, žijeme. Z toho vyplývá další věc, jak by se měla léčit zranění. Pokud se třeba kloub nebo šlacha přestaneou hýbat, tak umřou. Člověk by se měl hýbat, dokud to jde.
To jste začal „hlásat“ ve čtyřiceti letech. Co jste do té doby dělal?
Byl jsem aktivní celý život, ale nešlo o mou profesi. Nemám vystudovanou Fakultu tělesné výchovy a sportu, nebyl jsem trenér. Jenom jsem každý den šel do posilovny, běhal, zkoušel a učil se různé věci. Ve čtyřiceti se vše zlomilo, potřeboval jsem změnu. Dal jsem výpověď v práci, narodila se mi dcera, a ta byla mým impulsem. Neměl jsem záměr, že budu trenérem. Pomohla náhoda. Lidé mě viděli, jak cvičím v parku, jak tam dělám stojku, a ptali se mě, jestli je to mohu naučit.
Předtím jste měl sedavé zaměstnání?
Absolutně, byl jsem bezpečnostní konzultant a koukal celé dny na obrazovku nebo něco někomu vykládal.
Pokud člověk změní ve čtyřiceti letech práci, musí překonat určitý strach. Také pohyb, souhlasíte?
Ano. Šel jsem do strašlivé nejistoty. Udělal jsem změnu, kterou nechápal nikdo včetně mě. Odešel jsem z výborné pozice, opustil dobře nastartovanou kariéru a peníze... Všichni mě tam uznávali a já najednou zavřel dveře a řekl: na shledanou.
Jaké byly vaše začátky?
Rozeslal jsem email kamarádům a ti ho poslali dál. Stálo v něm, že od tří do pěti budu učit stojku. Nikdo to nedělal. Byl jsem vystresovaný, jestli vůbec zaplatím nájem, ale ve finále přišlo hodně lidí. Následoval druhý seminář, třetí a najednou jsem ho vyprodal za patnáct minut. Pro mě to bylo fascinující. Evidentně byla na trhu díra. Později lidé nechtěli chodit jen na seminář, chtěli pravidelně cvičit. A takhle se to rozrostlo.
O co budu bohatší, když budu umět stojku?
Stojka je jen nástroj, jeden z cviků, které můžeme dělat. Těžká věc, málokdo ji umí. Dává smysl dělat těžké věci, kvůli disciplíně nebo naučení se něčeho nového. Tělo není příliš uzpůsobené, aby stálo na rukou. Člověk se během nácviku naučí hodně o rovnováze, o tom, jak ji vyrovnávat a rebalancovat. Musí zesílit ruce, zápěstí a najednou z nich děláte kotník. Měl byste se to naučit jen kvůli tomu, že to jde. Stejně jako byste se měl naučit kopat do míče a házet šiškou, běhat, chodit a skákat. Všechny tyhle věci dávají smysl, protože je lidské tělo zvládne. Člověk by neměl být uzavřený v komfortní zóně. Lidé rádi dělají věci, které je baví a neradi, co je nebaví. Ale často jim prospějí věci, které je nebaví.
Důležité je překonávat překážky?
Překážky, nepohodu, diskomfort. Život je o tom nevyhýbat se nepříjemným věcem. Pokud nastane problém, tak ho řešit. Pak přijde třeba nemoc a nevyhnete se jí. My děláme trénink na takové problémy.
Vyvinul jste tréninkový program. Cvičíte na třech místech republiky. Máte svou síť tělocvičen?
Nemám žádné prostory a cvičím podle metody, kterou mě za osm let naučil Ido Portal. Mám dalších šest lidí, kteří to se mnou a pro mě předávají. Působíme v Plzni a Ostravě, nejvíc je nás v Praze.
S profesionálním sportem se spojujete poprvé?
Cvičil jsem s několika profesionály, s kanoisty, často spolupracuji s Petrem Čajánkem. Ten už hokej pověsil na hřebík, ale pořád ho to baví. Brankář Zdeněk Zlámal za mnou jezdil ze Skotska. V Glasgowě sedl na letadlo, dvě hodiny jsme cvičili, pak si dvě hodiny povídali a zase odletěl. Říkal mi, že mu náš trénink totálně změnil život, věří, že by bez něj takhle nechytal.
Čím vás zaujala nabídka Lvů?
Nikdy jsem netrénoval tým po celou sezonu, šlo o výzvu. Jsem přesvědčený, že kluky dokážu hodně zlepšit. Na úroveň, o které nemají ani ponětí. Jsou mladí, já oproti nim docela starý, ale mám zkušenosti. Divil byste se, jak strašný je někdy trénink v profesionálním sportu. Sportovce unaví, zlikviduje fyzicky, zpotí, ale ve finále ho nevylepšuje. Chybí koncepce, cesta z bodu A do bodu B. Budeš běhat, dokud nepadneš, dělat angličáky, dokud nechcípneš. Zpotil ses, super, tak sis mákl. V tomhle nevidím smysl. Ano, je potřeba makat a mít mentální odolnost, ale nemůžete takhle cvičit každý trénink. Jste pak sice mentálně odolní, ale i unavení a pochroumaní.
Našel jste u áčka Lvů velké nedostatky?
Co musí umět volejbalista? Vysoko skákat. Dobře, pak ale vidíte, že všichni na hřišti skáčou jako jeleni. Pokud vyskočí o pět centimetrů výš, je to fajn, ale někdy se odrazí o trochu dříve, jindy později a míč stejně nevezmou. Oni umějí skákat, ale nemají dobré časování, rytmus, špatně míč vidí. Nebo jim někdo zabrání ve výskoku, protože se jim připletl do cesty. Najde se hodně věcí ve hře, které se dají vylepšit, aby skočili přesně. To je o periferním vidění, schopnosti cítit a generovat rytmus. Další věcí jsou zranění. Na co ti je, pokud skáčeš dva a půl metru, když se pokaždé zraníš? Musíš umět skákat tak, aby tě to neničilo. Mít chytrý systém, aby ti hra neubližovala, abys dokázal odehrát sezonu bez toho, že tě budou bolet kolena. Dá se na to připravit.
Budete se zaobírat jen áčkem, nebo i mládeží?
Začnu s áčkem. To, co dělám, by se mělo propadat níže a níže. Za tři roky bude normální, že takto budou trénovat všechny složky. Nebude to výjimečné a speciální. Udělat dřep a zůstat v něm je normální. Rozcvička není o tom, že uděláš padesát angličáků, ale že se inteligentně rozhýbeš, promažeš a dáš při ní pozor na své tělo. Ne, že ho budeš ničit. To se nestane přes noc, bude to trvat. Musíme přijít na to, jak vše lidi naučit.
Půjdete proti proudu?
Lidé jsou dost rezistentní, mají pocit, že celý život cvičili správně. A já říkám, že ne. Někdo se chytí rychleji, pochopí to, někdo vzdoruje. Stejné to bude i v nižších ročnících.
Narazil jste v áčku na hodně vzdoru?
S klukama cvičím od ledna, začal jsem tím, že jsem s nimi trénoval deset minut. Přišel jsem a dělal deset minut rozcvičku. Pak patnáct, třicet a postupně jsem trénink přebíral. Nyní trvá klidně dvě hodiny v kuse. Všichni postupně začínají chápat, na co jim můžu být dobrý. Reportují mi, někdo třeba řekne, že odehrál v pohodě celou sezonu, nic ho nebolelo, cítil se mnohem lépe. Efekt tam je. Jiný mé metody úplně nepřijal. To je ale normální.
U Lvů vás čeká hodně práce. Nebude vás omezovat v dalších aktivitách?
Skupinu, co jsem měl doteď, si ponechám. Jsme spolu dlouho, mrzelo by mě ji opustit. Zároveň pro mě Lvi znamenají velkou zkušenost. Profesionální sportovec má jinou motivaci, proč a jak cvičit, jakým způsobem a jak často, než normální člověk. Oba světy jsou zajímavé, má smysl se jim věnovat.
Cíl profi sportovce je zlatá medaile. Není pro člověka, co „vidí za obzor“, malý?
Pracuji pro Lvy a udělám všechno pro to, aby byli úspěšní. I navzdory tomu, co oni chtějí. Jestli touží trénovat „svým způsobem“, budu je nutit, aby se otevřeli něčemu novému. Vidím, že jejich kolena nebo kotníky nefungují docela správně. Spolupracujeme, mám zodpovědnost za jejich výkony i zdraví. Udělám maximum, abychom tu medaili získali.
Zdroj: Pražský deník