Překvapivý status přistál na zeď Facebooku volejbalisty Tomáše Kriška před vánočními svátky. Kapitán slovenské reprezentace sděloval, že končí angažmá v SCM Craiova. Spekulace kam zamíří, uťali až pražští Lvi. Účastník evropských šampionátů, mistr Česka i Slovenska podepsal v aktuálně pátém týmu extraligové tabulky kontrakt na rok a půl. „Letos chci získat minimálně medaili. Možná tomu zatím naše hra neodpovídá, ale důležité je dostat se do play-off z dobré pozice. Až v něm se rozhodne, jestli bude sezona úspěšná, nebo ne,“ uvedl 33letý smečař, kterého sportovní život zavál i do Argentiny a Německa.

Co vás vedlo k předčasnému konci v Rumunsku?
„Můj syn, ještě miminko, měl zdravotní problémy. Usoudili jsme, že bude lepší vrátit se na Slovensko, případně do Čech a řešit to. Vedení klubu mě pochopilo, bez problémů jsme se dohodli na ukončení spolupráce. V jednu chvíli jsem byl rozhodnutý sezonu nedohrát, ale situace se zlepšila a začal jsem řešit možnosti. Nabídka z Prahy se ukázala jako nejlepší.“

Neměl jste jako otec od rodiny strach, že zůstanete bez práce?
„Z tohoto pohledu bylo těžké ukončit smlouvu. Jako vystudovaný ekonom jsem nějaké vydělané peníze investoval. Nezůstali bychom úplně na suchu.“

Jak probíhaly námluvy a čím vás Lvi přesvědčili?
„Z Craiovy jsme letěli do Prahy, syn absolvoval vyšetření v nemocnici v Motole. Rychle se rozšířilo, že tu mám rodinu a kontaktovalo mě hned několik českých klubů. Lvi mi nabídli velmi dobré podmínky. Z Prahy se snadno dostanete na Slovensko, to je pro mě i rodinu nyní velmi důležité. Budeme tam teď často jezdit. Všechny faktory se spojily a já podepsal.“

Co faktor Jakub Janouch? Ví se, že jste s kapitánem Lvů přátelé.
„S Kubou jsme se o všem bavili. Říkal mi, jaká je situace v klubu, seznámil mě s tím, jak funguje. Nešlo ovšem o klíčový faktor, nemůžu se vždy rozhodovat podle toho, s kým jsem kamarád. Na druhou stranu jsem rád, že jsme se opět setkali v jednom týmu.“

Přicházíte do ambiciózního klubu, který prochází drobnou výsledkovou krizí. Jaký je na ni váš pohled?
„Krize se nebojím, je to pro mě výzva. Vždycky chci hrát v klubech, které mají ambice a bojují o nejvyšší příčky. To platí pro Lvy. To, že třikrát prohráli, je pro mě největší motivací. Chci přinést něco, od čeho se tým odpíchne k lepším výsledkům.“

Přicházíte do nabitého kádru, smečařů je v něm hned pět. Jaké bylo přijetí? Cítíte rivalitu?
„Necítím, ale to se třeba změní. V některých momentech jsme na sebe až moc hodní. Věřím, že dravost brzy převládne. Žádné podrážení nohou, ale snaha být lepší než ten druhý.“

Úkol pro zkušené hráče. Jste připravený na roli lídra?
„Tahle role mi sedí, jsem na ni zvyklý. Tlak mě žene dopředu. Těším se na něj. Doufám, že se i ostatní kluci budou snažit prosadit na pozici lídrů. Zdravá rivalita je motorem týmu.“

Kudy vede cesta z drobné výsledkové krize?
„Jsem tu krátce, nedokážu zhodnotit všechny faktory, které menší krizi ovlivnily. Vypozoroval jsem, že je v některých momentech třeba zachovat chladnější hlavu na úkor enormní snahy. Až to dokážeme, výrazně se posuneme.“

Narodil jste se pod Tatrami, možná proto rád koukáte vzhůru...
„Pocházím z Liptovského Mikuláše, což je sportovně založené město. Až do šestnácti jsem hrával hokej. Soutěživost ve mně je. A co se týče zdolávání vrcholů: v mládí jsem měl období, kdy mě výšlapy nebavily, ale postupně jsem dospěl k tomu, že je mám velmi rád. S manželkou jsme byli v Jižní Americe v Andách, Patagonii, Ohnivé zemi, když jsme žili v Německu, jezdili jsme do Alp. U nás jsme si oblíbili Nízké i Vysoké Tatry, Velkou Fatru a hlavně Západní Tatry. Ty jsou nejkrásnější. Díváme se na ně z okna.“

Nakousl jste Jižní Ameriku. Jak se slovenský volejbalista dostane k angažmá v Argentině?
„Po čtyřech letech v Liberci jsem cítil, že potřebuji impuls. Prezident Šimoníček byl v kontaktu s bývalým hráčem Dukly Estebanem Símarou, který dělá v UNTreF Vóley Buenos Aires manažera. Zmínil se mu, že hledají smečaře. Navázal jsem s ním kontakt a šli jsme tam.“

Šlo o pozitivní zkušenost?
„Argentina je pro nás zemí třetího světa. Život v ní byl v mnoha ohledech těžší. Alespoň nám otevřel oči. Uvědomili jsme si, v jaké středoevropské bublině si žijeme. Volejbal tam byl na vynikající úrovni, což Argentinci potvrdili na olympiádě, kde skončili třetí.“

Jaké zážitky vám utkvěly v paměti?
„Pamatuji se na jeden předzápasový trénink. Hodil jsem si míč na servis, v letu jsem trefil holuba a míč se od něj odrazil na tribunu. Trenér se začal smát, že tohle se mi v Evropě nestane. Ptal jsem se ho, co by rozhodčí udělal, kdyby se to stalo v utkání – holub je součástí haly, šlo by o pokažený servis, nebo by dal nový míč? Nedokázal mi odpovědět.“

Argentinu jste označil za zemi třetího světa. Co Rumunsko?
„Měli jsme štěstí, že jsme žili v Craiově, kde najdete velikou univerzitu. I na naše poměry jde o moderní město. Samozřejmě tam byla místa, která vypadala šíleně. Po zkušenosti z Argentiny jsem věděl, že nemohu mít velká očekávání, ale pořád šlo o Evropskou unii. A volejbalově bylo vše na dobré úrovni.“

V obou zemích jste se nejspíše setkal s chudobou. Jaké to bylo?
„V Argentině jsme chodili občas okolo míst, které známe z Brazílie pod názvem favely. Tam se jim říkalo Město chudoby. Je těžké ho vidět, člověku přijde líto, v jakých podmínkách lidé žijí. Začne si více vážit toho, co máme my. Potkávali jsme žebrající malé děti. Žena mi říkala, že je vezmeme do letadla a odvezeme do Evropy. To samozřejmě není možné. Často jsme odcházeli se slzami v očích.“

Zdroj: Miroslav Mazal – iSport.cz