/ROZHOVOR/ Kvalitně obsazený smečařský post budou mít úřadující volejbaloví šampioni Lvi Praha. Vedle domácích talentů Daniela Čecha a Jana Vodičky, kubánské star Luise Estrady se bude o přízeň trenéra ucházet 23letý dánský reprezentant Oskar Madsen. Hrával tři roky v Toulouse, minulou sezonu strávil v rumunském Galati, kde slavil i titul. V létě pak v dresu národního týmu nastoupil na mistrovství Evropy proti českému nároďáku s oporami Lvů Jakubem Janouchem a Milanem Moníkem. „Sice jsme prohráli, ale určitě se mi nesmáli. Budeme si rozumět,“ sdělil Madsen.
Váš otec je spjatý s klubem Vestsjaelland. Mohl jste skončit jinak, než jako volejbalista?
„Táta volejbalem žije. S bratrem a sestrou jsme začali hrát díky němu, když nám bylo zhruba deset let. Vyrostli jsme v malém městečku, kde žije 5000 obyvatel. Kromě sportu tam není moc co dělat. Bylo to úžasné dětství. Hlavně léto strávené na plážích. Dlouhé dny, dlouhé noci a sportuje se celý den.“
Snilo se vám skvostné volejbalové kariéře?
„Vždycky to bylo více o cíli než o snu. Velice brzy jsem si uvědomil, že nejde jen snít, musíte tvrdě makat, abyste se stal profesionálním hráčem v cizí zemi. Když se mi to podařilo, celá rodina byla šťastná a samozřejmě nejvíce já.“
V Česku se používá termín sladká Francie. Bylo takové angažmá v Toulouse?
„První sezona tam byla velice náročná. Bylo mi osmnáct let, opravdu se mi stýskalo. Naštěstí jsem se přestěhoval k mladším klukům, Francouzům. Pomohlo mi to socializovat se a naučit jazyk. To mně zase pomohlo být součástí týmu a konečně se cítit jako doma.“
Proč jste se rozhodl odejít do daleko méně lákavé destinace, Rumunska?
„Ve Francii jsem byl třetím smečařem, občas jsem hrál a častěji ne. Na trénincích mi to vždycky šlo, chtěl jsem se zlepšovat a tvrdě makal. V případě, že se někomu nedařilo, byl jsem první na řadě. Agent mi říkal: ‚Je o tebe zájem i v jiných klubech, ale všude jako o třetího smečaře.‘ Je skvělé žít v zemi, která je krásná a kde jsou úžasní lidé, ale pokud víte, že zápas nestrávíte na hřišti, je to frustrující.“
Do Rumunska jste nicméně šel za horším volejbalem a za horší životní úrovní.
„Pro profesionálního sportovce nebyl život až tak rozdílný. Ráno byl trénink, poté jsem šel domů, naobědval se, šel jsem spát a zase na trénink. To samé jsem dělal i v Toulouse. Jen ve Francii bylo běžné jít do restaurace na večeři, v Rumunsku tento způsob socializace není obvyklý.“
Oslava titulu proběhla ve velkém stylu?
„To si pište. S volejbalem jsem zažil mnoho krásných momentů – v Toulouse, s národním týmem, ale nikdy jsem nebyl šťastnější. Byla to velká euforie.“
Pokukoval jste už tehdy po výsledcích Lvů?
„O přestupu už jsem věděl, ale zápasy Lvů nesledoval. Vyhráli jsme téměř ve stejnou dobu. Viděl jsem jedno semifinále, ovšem byl natolik soustředěný, že si z něho nic nevybavuji. Samozřejmě jsem měl radost, že Lvi zvítězili, už jen kvůli tomu, že budeme hrát Ligu mistrů.“
Co jste věděl v té době o Česku a o jeho volejbale?
„O Česku jsem nevěděl nic, o volejbale málo. V týmu jsem byl s Lubošem Bartůňkem, který o extralize mluvil s respektem, stejně jako můj agent. Taky jsem proti vám odehrál něco v nároďácích, ať už mládežnických nebo seniorském.“
Překvapilo vás něco?
„Jak je Praha velké a krásné město. Miluji taková. Potřeboval jsem přijet hrát do velkého města a cítit jeho puls. Nevím proč, ale očekával jsem, že budete podobní Rumunům. Jak v přístupu, tak v chování. Lidé tu ovšem jsou spíš jako Dánové – pozitivní. Necítí strach z prohry, chtějí jen vyhrávat.“
Jaké jsou vaše cíle?
„Je nebezpečné říkat, že chcete vyhrát extraligu, ale my chceme. Letos navíc budeme hrát poprvé Ligu mistrů a opravdu se na to těšíme. Bude zajímavé sledovat, co můžeme nabídnout nejlepší soutěži světa.“