To bylo radosti. Mladí volejbalisté z oddílu Lvi Praha se opět setkali. Pěkně z očí do očí, nikoli, jak si od prosince zvykli, ve virtuálním prostoru. Pravda, jistotu při ovládání míče trochu ztratili, ale odhodlání a chuť z nich jen sálala. Ani smysl pro humor je neopustil. Posuďte sami. Kapitánku starších žákyň Alžbětu Baštářovou překvapilo, co udělalo odloučení s jejím postojem ke škole. „Dokonce jsem se tam začala těšit,“ nechápala. Kadet Otakar Vodička zase neskrýval své stále častější cesty k ledničce. „Jedl jsem více, ležení hrozně vyčerpává,“ uvedl.

Na Otakarovu obranu, poloha na zádech měla své odůvodnění. „Měl jsem před přijímačkama, učil jsem se,“ vysvětlil. Ono to s tím lenošením nemohlo být až tak horké. Sympatický mladík se hlásil na gymnázium se sportovním zaměřením, čekaly na něj tudíž „talentové zkoušky“. „Zkoušel jsem bagr, prsty, výskok… Jezdil na kole,“ kápl božskou patnáctiletý habán. Ani Alžběta nezahálela. „Zapojila jsem se do všech výzev, co trenérky organizovaly,“ upozornila na taneční soutěž, cestu okolo Česka… „Sama jsem cvičila a běhala. A teď už se těším, až si zapinkám.“
Zatímco dívky trénovaly na Klamovce, chlapci rozvili svůj stan v Braníku. Co do počtu zvítězilo něžnější pohlaví jasně na body. „Přišlo devět kluků z patnácti. Někteří nemohli. Naštěstí to nebylo kvůli nemoci, ale povinnostem ve škole,“ hlásil kouč kadetů Miloslav Malán. „Nás bylo 24, omluvilo se jen devět holčin,“ pochlubila se trenérka Eva Drešerová. Důvody byly opět studijní. „Nebylo jednoduché sehnat venkovní kurty. Ty jsou zabrané veřejností. Časy tréninků máme proto posunuté do dřívějších hodin. Holky mají co dělat, aby je ze školy stihly,“ ozřejmila.

Úterní odpoledne nebylo deštivé, vítr si však s volejbalisty pohrával. Stejně tak s čestnými prohlášeními, které musel přinést každý Lev. Když zadul, běhali i trenéři za papíry jako zběsilí. „Plníme veškerá vládní nařízení,“ zdůraznila Drešerová. Na dvorec směly jen covid negativní děti. „Kdo je testovaný ve škole, nemá problém, jeho rodiče podepíší čestné prohlášení. Kdo prodělal nemoc, je chráněný 90 dnů. Ostatní čekají samotesty. I ty máme s sebou,“ objasnila. Malán by už nechtěl zažít podobný výpadek, venkovní tréninky ovšem uvítal. „Pobyt na antuce kluky zocelí, stanou se z nich chlapi. Déšť a vítr. Nic už je nepřekvapí.“

Pozor, míč! Hlavně se neumazat
kLvíčata se na úvodní tréninky vyloženě těšila. Nejvíce na kamarády. „Vadilo mi, že jsem se nemohla stýkat s lidmi, které mám ráda,“ líčila Alžběta, jež prozradila okruh témat, která bylo nutné probrat. „Bavily jsme se o věcech doma a ve škole.“ Rovněž kadeti nezačali první hovor diskusí o technice podání. „Volejbal jsme neřešili, to je snad jasné,“ sdělil Otakar. Antuka všechny „vyděsila“, i když každé pohlaví k tomu mělo jiný důvod. „Raději bych ji vyměnila za normální povrch. Byla bych čistá a zůstala krásná,“ uvedla se smíchem patnáctiletá slečna. „To nám špína nevadí. Balon ale lítá, kam nemá,“ přiznal zástupce kadetů. Na obranu děvčat, za moment se všechna vrhala na červený povrch s takovou vervou, jako by snad padala do polštářů.

Horší to bylo na Klamovce i v Braníku s kvalitou úderů. „Kluci už potřebovali trénink jako sůl,“ pronesl Malán. „Vidět je, jak se s míčem perou, je pro nás malinko srandovní,“ zašeptal. „Ale oni jsou dobří. Hlavně, že si udrželi postavy. Zvyknou si a jistota na balonu se vrátí.“ Ve stejném duchu hovořila Drešerová. „Všechno přijde, holky jsou šikovné. Nebojte, volejbal to bude,“ hlásila zvesela oblíbená trenérka. Natolik, že na ní nemohou „bývalé svěřenkyně“ zapomenout. „Dva roky jsem hrála za Olymp. Vrátila jsem se kvůli Dréše. Mám ji ráda a je tady lepší kolektiv. Už tu zůstanu,“ pronesla Alžběta. Klubismus není cizí ani jejímu vrstevníkovi. „Můj sen? Zahrát si za Lvy extraligu,“ doplnil Otakar.